Metodisté

(Text pro vytrvalé čtenáře, kteří mají rádi přesné formulace.)

Příspěvek metodismu …

Církev je společenstvím všech, kdo opravdově věří v Ježíše Krista, svého Pána. Je společenstvím mužů a žen, vykoupených a poslaných zvěstovat evangelium, v němž se káže Boží slovo a řádně vysluhují svátosti podle Kristova ustanovení. Pod vedením Ducha svatého slouží církev k oslavě Boha, vzdělávání věřících a spasení světa. Církev Ježíše Krista žije ve světě a pro svět. Její velká roztříštěnost je překážkou při její službě. V pokání za roztříštěnost křesťanské církve a ve vděčnosti za možnost sjednocení, která jim byla dána, se obrací modlitby a snahy Evangelické církve metodistické a církví z jejichž spojení vznikla, k Bohu, aby jeho lid byl jedno.

Evangelická církev metodistická se hlásí k historicky tradované křesťanské víře v Boha, který se pro naše spasení stal v Ježíši Kristu člověkem a skrze Ducha svatého stále působí v dějinách. Jako ti, kdo žijí pod Kristovým panstvím ve smlouvě milosti, máme účast na prvotinách přicházející Boží vlády a modlíme se v naději na její plné uskutečnění na zemi tak jako na nebi.

Naše naukové dědictví a náš přítomný teologický úkol se soustřeďují na to, abychom nově porozuměli Boží svrchovanosti a Boží lásce v Kristu uprostřed trvající krize lidské existence. Naši předkové ve víře stvrzovali křesťanské poselství, jak se nachází v apoštolském svědectví, když je nově aplikovali na své vlastní poměry. Jejich kázání a vyučování bylo založeno na Písmu, utvářeno křesťanskou tradicí, oživováno zkušeností a ověřováno rozumem. Jejich úsilí nás inspiruje a motivuje, abychom našemu světu s jeho potřebami a touhami zvěstovali evangelium spásy.

Když chceme své nejlepší dary připojit ke společnému křesťanskému pokladu, musíme se jako církev snažit o kritické sebepochopení. Pochopit a zkoumat své zvláštní dědictví můžeme jenom jako křesťané, kteří jsou zapojeni do ekumenického partnerství.

John Wesley

Hnací síla teologického dědictví metodismu a jeho zakladatele Johna Wesleyho (1703-1791) vyrůstá z důrazu na praktickou zbožnost, na uskutečňování ryzího křesťanství v životě věřících. Tento důraz na víru a láska uplatňovanou v praxi ­ se stal znakem pravosti pro všechny tradice, které teď jsou spojené v Evangelické církvi metodistické. Zvláštní podobu wesleyánského teologického dědictví lze poznat na řadě naukových důrazů, které rozvíjejí chápání tvůrčího, výkupného a posvěcujícího Božího jednání.

Důraz na milost prostupuje naše chápání křesťanské víry a křesťanského života. Milostí rozumíme nezasloužené láskyplné Boží jednání v lidském životě prostřednictvím vždy přítomného Ducha svatého. I když Boží milost je nerozdělená, předchází naši spásu jako „předběžná milost“, pokračuje „ospravedlňující milostí“ a naplňuje se „posvěcující milostí“.

Zdůrazňujeme, že se Boží milost projevuje v celém stvoření, i když se všude setkáváme s utrpením, násilím a zlem. Dobré stvoření se dokonává v lidech, kteří jsou povoláni do smlouvy s Bohem. Bůh nás vystrojil důstojností a svobodou a povolal nás k odpovědnosti za náš život a za život světa.

Boží sebezjevení v Ježíši Kristu nám ukazuje velikost našeho skutečného lidství. Ani hřích se všemi ničivými následky pro celé stvoření nemění nic na Božím záměru pro náš život ­ svatosti a štěstí srdce. Také neomezuje naši odpovědnost za to, jak budeme žít. I po pádu zůstáváme stvořením spravedlivého a milosrdného Boha; k obnovení Boží podoby v našem životě je nutné, aby Boží milost obnovila naši padlou přirozenost.

Uznáváme Boží předběžnou milost, Boží lásku, která obklopuje všechno lidstvo a předchází každý z našich vědomých podnětů. Tato milost v nás vyvolává první touhu líbit se Bohu, působí první záblesk chápání Boží vůle a „naše první, rychle odeznívající přesvědčení,“ že jsme zhřešili proti Bohu. Boží milost v nás také probouzí vážnou touhu po osvobození od hříchu a smrti a vede nás ku pokání a víře.

Věříme, že Bůh se obrací svou ospravedlňující milostí k věřícímu člověku, činícímu pokání, laskavě ho přijímá a omilostňuje. Wesleyánská teologie zdůrazňuje, že působením milosti a pod vedením Ducha svatého se v srdci člověka může odehrát a také odehrává rozhodující proměna. Při ospravedlnění nám je ve víře odpuštěn náš hřích a jsme přijati do Boží přízně. Toto napravení našich vztahů z Boží strany v Kristu vyvolává víru a důvěru; prožíváme znovuzrození, kterým se v Kristu stáváme novým stvořením. Tento proces ospravedlnění a znovuzrození se často nazývá obrácením. Taková změna může nastat náhle a dramaticky nebo také postupně jako vývoj. Označuje nový začátek; každopádně je součástí dalekosáhlého procesu. Křesťanská zkušenost jako proměna života se vždy projevuje jako víra působící láskou. Naše wesleyánská teologie také přijímá biblické zaslíbení, že smíme očekávat, že přijmeme jistotu svého spasení zde a nyní, když „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti“.

Zdůrazňujeme, že Božím přijetím a odpuštěním není záchranné dílo Boží milosti dokončeno; způsobuje také náš duchovní růst. Mocí Ducha svatého jsme uschopněni růst v poznání a lásce Boží a lásce k bližnímu. Znovuzrození je prvním krokem v tomto procesu posvěcení. Posvěcující milost nás táhne k daru křesťanské dokonalosti, kterou popsal Wesley tak, že mluvil o „lásce k Bohu a k bližnímu přebývající v srdci“ a o tom, že člověk má „smýšlení Kristovo a chodí jako chodil Kristus“. Tento dar Boží milosti a lásky, tuto naději a toto očekávání věřících nezpůsobí ani naše snahy, ani je neomezí naše slabost.

Boží milost a lidské konání spolu působí ve vztahu víry a dobrých skutků. Boží milost vytváří předpoklad pro odpověď víry a následování Krista. Víra je jedinou odpovědí, která je pro naše spasení důležitá. A přece nám Všeobecná pravidla připomínají, že se spasení projeví dobrými skutky. Pro Wesleyho mělo být i pokání provázeno ovocem pokání neboli skutky zbožnosti a milosrdenství. Obojí, víra a dobré skutky, patří k vše obepínající teologii milosti, neboť obojí prýští z Boží milostivé lásky, která je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého.

Zdůrazňujeme, že osobní spasení vždy zahrnuje křesťanskou misii a službu světu. Tím, že „spojíme srdce a ruku“, prohlašujeme, že osobní víra, evangelické svědectví a křesťanské sociální jednání se navzájem podmiňují a posilují. Biblická svatost obsahuje víc než osobní zbožnost. Láska k Bohu je vždy spojena s láskou k bližnímu, zápalem pro spravedlnost a obnovu života ve světě. Všeobecná pravidla představují tradiční výraz této vnitřní souvislosti křesťanského života a myšlení, jak je chápána v rámci wesleyánské tradice. Teologie musí sloužit zbožnosti, která vytváří naše sociální svědomí a motivuje nás k sociální službě a celosvětovému úsilí ­ vždy ve zmocňující souvislosti Boží vlády.

Nakonec zdůrazňujeme také výchovnou a služebnou funkci křesťanského společenství v církvi. Naše osobní zkušenost víry je živena bohoslužebným společenstvím. Pro Wesleyho neexistovalo žádné jiné náboženství než sociální náboženství, žádná jiná svatost než sociální svatost.
Církev se šíří působením Ducha svatého. Jako Evangelická církev metodistická jsme pro toto působení otevřeni svým konexionálním systémem, který je založen na vzájemných vztazích a na vzájemné odpovědnosti. Tento systém nás spojuje ve víře a svědecké službě celému světu, uschopňuje naši víru, aby působila láskou a posiluje naši touhu po pokoji a spravedlnosti ve světě.

I když je pravda, že se metodisté cítí být vázáni určitými základními křesťanskými pravdami, jak jsou doloženy v evangeliu a stvrzovány zkušeností, přesto uznávají právo druhých křesťanů mít v otázkách bohoslužby, církevní struktury, formy křtu nebo při teologickém bádání odlišný názor. Věří, že takové rozdíly nelámou pouto společenství, které spojuje křesťany v Ježíši Kristu. Známý Wesleyho výrok zní: „Ve všech otázkách, které se nedotýkají základů křesťanství, se držíme pravidla: myslet a nechat myslet.“

Zatímco se metodisté drželi zásad náboženské tolerance a teologické rozdílnosti, byli zároveň přesvědčeni, že existuje „základ“ křesťanské pravdy, který lze identifikovat a který je třeba zachovat. Tento živý střed je, jak věřili, zjeven v Bibli, osvětlován tradicí, oživován osobní a společnou zkušeností a stvrzován rozumem. Samozřejmě si byli dobře vědomi toho, že Boží věčné slovo nikdy nebylo a nemůže být beze zbytku vyjádřeno jednou jedinou slovní formou. Byli samozřejmě také připraveni potvrdit staré články víry a stará vyznání jako platné shrnutí křesťanské pravdy. Pečlivě si však dali pozor, aby s nimi nezacházeli jako s nevyvratitelnými měřítky naukové pravdy nebo omylu.

Kromě těchto podstatných základů živé víry respektují metodisté různost názorů, kterou zastávají svědomití lidé víry. Wesley se zde drží osvědčeného postoje: „V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda a ve všem láska.“ Duch lásky bere ohled na meze lidského chápání: „Nevědět mnohé a v lecčems se mýlit,“ poznal Wesley, „nutně patří k lidské existenci.“ To rozhodující na křesťanství je láska k Bohu a k bližnímu, k níž nám dává sílu spasitelné a posvěcující dílo Ducha svatého.

Naše sociální vyznání

Věříme v Boha, Stvořitele světa, a v Ježíše Krista, Spasitele všeho stvoření. Věříme v Ducha svatého, skrze něhož poznáváme Boží dary. Vyznáváme, že jsme tyto dary zneužívali a litujeme své viny.

Dosvědčujeme, že stvořený svět je Božím dílem a zavazujeme se, že jej budeme chránit, zvelebovat a odpovědně užívat spolu s ostatními.

Vděčně přijímáme pro sebe a pro druhé požehnání společenství, sexuality, manželství a rodiny.

Zasazujeme se o práva mužů, žen, dětí, mládeže, mladých dospělých, starých lidí a lidí postižených, o zlepšení kvality života a o práva a důstojnost všech lidí.

Jsme přesvědčeni, že všichni lidé mají právo a povinnost působit pro Boží slávu a pro dobro své a druhých a že přitom mají být chráněni; že mají právo na vlastnictví jako svěřenství od Boha, na slušný výdělek a odpovědnou spotřebu; a na odstranění hospodářské a sociální bídy.

Zavazujeme se k působení pokoje ve světě, k prosazování spravedlnosti a práva mezi všemi národy a osobní svobody pro všechny lidi na světě.

Věříme v přítomné a konečné vítězství Božího slova ve všech lidských záležitostech a ochotně přijímáme své poslání zvěstovat evangelium ve světě. Amen.

(Zdroj: Řád ECM, Praha 2006)