(Text pro vytrvalé
čtenáře, kteří mají rádi přesné formulace.)
Příspěvek metodismu …
Církev
je společenstvím všech, kdo opravdově věří v Ježíše Krista, svého Pána. Je
společenstvím mužů a žen, vykoupených a poslaných zvěstovat evangelium, v němž
se káže Boží slovo a řádně vysluhují svátosti podle Kristova ustanovení. Pod
vedením Ducha svatého slouží církev k oslavě Boha, vzdělávání věřících a
spasení světa. Církev Ježíše Krista žije ve světě a pro svět. Její velká
roztříštěnost je překážkou při její službě. V pokání za roztříštěnost
křesťanské církve a ve vděčnosti za možnost sjednocení, která jim byla dána, se
obrací modlitby a snahy Evangelické církve metodistické a církví z jejichž
spojení vznikla, k Bohu, aby jeho lid byl jedno.
Evangelická církev metodistická se hlásí k historicky tradované
křesťanské víře v Boha, který se pro naše spasení stal v Ježíši Kristu člověkem
a skrze Ducha svatého stále působí v dějinách. Jako ti, kdo žijí pod Kristovým
panstvím ve smlouvě milosti, máme účast na prvotinách přicházející Boží vlády a
modlíme se v naději na její plné uskutečnění na zemi tak jako na nebi.
Naše
naukové dědictví a náš přítomný teologický úkol se soustřeďují na to, abychom
nově porozuměli Boží svrchovanosti a Boží lásce v Kristu uprostřed trvající
krize lidské existence. Naši předkové ve víře stvrzovali křesťanské poselství,
jak se nachází v apoštolském svědectví, když je nově aplikovali na své vlastní
poměry. Jejich kázání a vyučování bylo založeno na Písmu, utvářeno křesťanskou tradicí,
oživováno zkušeností a ověřováno rozumem. Jejich úsilí nás inspiruje a
motivuje, abychom našemu světu s jeho potřebami a touhami zvěstovali evangelium
spásy.
Když
chceme své nejlepší dary připojit ke společnému křesťanskému pokladu, musíme se
jako církev snažit o kritické sebepochopení. Pochopit a zkoumat své zvláštní
dědictví můžeme jenom jako křesťané, kteří jsou zapojeni do ekumenického
partnerství.
![]() |
John Wesley |
Důraz na milost prostupuje naše chápání křesťanské víry a křesťanského života. Milostí
rozumíme nezasloužené láskyplné Boží jednání v lidském životě prostřednictvím
vždy přítomného Ducha svatého. I když Boží milost je nerozdělená, předchází
naši spásu jako „předběžná milost“, pokračuje „ospravedlňující milostí“ a
naplňuje se „posvěcující milostí“.
Zdůrazňujeme,
že se Boží milost projevuje v celém stvoření, i když se všude setkáváme s
utrpením, násilím a zlem. Dobré stvoření se dokonává v lidech, kteří jsou
povoláni do smlouvy s Bohem. Bůh nás vystrojil důstojností a svobodou a povolal
nás k odpovědnosti za náš život a za život světa.
Boží
sebezjevení v Ježíši Kristu nám ukazuje velikost našeho skutečného lidství. Ani
hřích se všemi ničivými následky pro celé stvoření nemění nic na Božím záměru
pro náš život svatosti a štěstí srdce. Také neomezuje naši odpovědnost za to,
jak budeme žít. I po pádu zůstáváme stvořením spravedlivého a milosrdného Boha;
k obnovení Boží podoby v našem životě je nutné, aby Boží milost obnovila naši
padlou přirozenost.
Uznáváme Boží předběžnou milost, Boží lásku, která obklopuje všechno
lidstvo a předchází každý z našich vědomých podnětů. Tato milost v nás vyvolává první touhu
líbit se Bohu, působí první záblesk chápání Boží vůle a „naše první, rychle odeznívající
přesvědčení,“ že jsme zhřešili proti Bohu. Boží milost v nás také probouzí
vážnou touhu po osvobození od hříchu a smrti a vede nás ku pokání a víře.
Věříme,
že Bůh se obrací svou ospravedlňující milostí k věřícímu člověku, činícímu
pokání, laskavě ho přijímá a omilostňuje. Wesleyánská teologie zdůrazňuje, že působením
milosti a pod vedením Ducha svatého se v srdci člověka může odehrát a také
odehrává rozhodující proměna. Při ospravedlnění nám je ve víře odpuštěn
náš hřích a jsme přijati do Boží přízně. Toto napravení našich vztahů z Boží
strany v Kristu vyvolává víru a důvěru; prožíváme znovuzrození, kterým se v
Kristu stáváme novým stvořením. Tento proces ospravedlnění a
znovuzrození se často nazývá obrácením. Taková změna může nastat náhle a
dramaticky nebo také postupně jako vývoj. Označuje nový začátek; každopádně je
součástí dalekosáhlého procesu. Křesťanská zkušenost jako proměna života se
vždy projevuje jako víra působící láskou. Naše wesleyánská teologie také
přijímá biblické zaslíbení, že smíme očekávat, že přijmeme jistotu svého
spasení zde a nyní, když „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží
děti“.
Zdůrazňujeme,
že Božím přijetím a odpuštěním není záchranné dílo Boží milosti dokončeno;
způsobuje také náš duchovní růst. Mocí Ducha svatého jsme uschopněni růst v
poznání a lásce Boží a lásce k bližnímu. Znovuzrození je prvním krokem
v tomto procesu posvěcení. Posvěcující milost nás táhne k daru křesťanské
dokonalosti, kterou popsal Wesley tak, že mluvil o „lásce k Bohu a k bližnímu
přebývající v srdci“ a o tom, že člověk má „smýšlení Kristovo a chodí jako
chodil Kristus“. Tento dar Boží milosti a lásky, tuto naději a toto očekávání věřících
nezpůsobí ani naše snahy, ani je neomezí naše slabost.
Boží
milost a lidské konání spolu působí ve vztahu víry a dobrých skutků. Boží milost
vytváří předpoklad pro odpověď víry a následování Krista. Víra je jedinou
odpovědí, která je pro naše spasení důležitá. A přece nám Všeobecná
pravidla připomínají, že se spasení projeví dobrými skutky. Pro Wesleyho mělo
být i pokání provázeno ovocem pokání neboli skutky zbožnosti a milosrdenství. Obojí,
víra a dobré skutky, patří k vše obepínající teologii milosti, neboť obojí prýští
z Boží milostivé lásky, která je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého.
Zdůrazňujeme,
že osobní spasení vždy zahrnuje křesťanskou misii a službu světu. Tím, že
„spojíme srdce a ruku“, prohlašujeme, že osobní víra, evangelické svědectví a
křesťanské sociální jednání se navzájem podmiňují a posilují. Biblická svatost
obsahuje víc než osobní zbožnost. Láska k Bohu je vždy spojena s láskou k bližnímu,
zápalem pro spravedlnost a obnovu života ve světě. Všeobecná pravidla
představují tradiční výraz této vnitřní souvislosti křesťanského života a
myšlení, jak je chápána v rámci wesleyánské tradice. Teologie musí sloužit
zbožnosti, která vytváří naše sociální svědomí a motivuje nás k sociální službě
a celosvětovému úsilí vždy ve zmocňující souvislosti Boží vlády.
Nakonec
zdůrazňujeme
také výchovnou a služebnou funkci křesťanského společenství v církvi. Naše
osobní zkušenost víry je živena bohoslužebným společenstvím. Pro
Wesleyho neexistovalo žádné jiné náboženství než sociální náboženství, žádná
jiná svatost než sociální svatost.
Církev se šíří působením Ducha svatého. Jako Evangelická církev metodistická jsme pro toto působení otevřeni svým konexionálním systémem, který je založen na vzájemných vztazích a na vzájemné odpovědnosti. Tento systém nás spojuje ve víře a svědecké službě celému světu, uschopňuje naši víru, aby působila láskou a posiluje naši touhu po pokoji a spravedlnosti ve světě.
Církev se šíří působením Ducha svatého. Jako Evangelická církev metodistická jsme pro toto působení otevřeni svým konexionálním systémem, který je založen na vzájemných vztazích a na vzájemné odpovědnosti. Tento systém nás spojuje ve víře a svědecké službě celému světu, uschopňuje naši víru, aby působila láskou a posiluje naši touhu po pokoji a spravedlnosti ve světě.
I když je pravda, že se metodisté cítí být vázáni určitými základními
křesťanskými pravdami, jak jsou doloženy v evangeliu a stvrzovány zkušeností,
přesto uznávají právo druhých křesťanů mít v otázkách bohoslužby, církevní
struktury, formy křtu nebo při teologickém bádání odlišný názor. Věří, že takové
rozdíly nelámou pouto společenství, které spojuje křesťany v Ježíši Kristu. Známý Wesleyho výrok zní: „Ve
všech otázkách, které se nedotýkají základů křesťanství, se držíme pravidla:
myslet a nechat myslet.“
Zatímco
se metodisté drželi zásad náboženské tolerance a teologické rozdílnosti, byli
zároveň přesvědčeni, že existuje „základ“ křesťanské pravdy, který lze identifikovat
a který je třeba zachovat. Tento živý střed je, jak věřili, zjeven v Bibli, osvětlován
tradicí, oživován osobní a společnou zkušeností a stvrzován rozumem. Samozřejmě
si byli dobře vědomi toho, že Boží věčné slovo nikdy nebylo a nemůže být beze
zbytku vyjádřeno jednou jedinou slovní formou. Byli samozřejmě také připraveni
potvrdit staré články víry a stará vyznání jako platné shrnutí křesťanské
pravdy. Pečlivě si však dali pozor, aby s nimi nezacházeli jako s
nevyvratitelnými měřítky naukové pravdy nebo omylu.
Kromě
těchto podstatných základů živé víry respektují metodisté různost názorů,
kterou zastávají svědomití lidé víry. Wesley se zde drží osvědčeného postoje: „V
podstatném jednota, v nepodstatném svoboda a ve všem láska.“ Duch lásky bere
ohled na meze lidského chápání: „Nevědět mnohé a v lecčems se mýlit,“ poznal
Wesley, „nutně patří k lidské existenci.“ To rozhodující na křesťanství je
láska k Bohu a k bližnímu, k níž nám dává sílu spasitelné a posvěcující dílo
Ducha svatého.
Naše sociální vyznání
Věříme v Boha, Stvořitele světa, a v
Ježíše Krista, Spasitele všeho stvoření. Věříme v Ducha svatého, skrze něhož
poznáváme Boží dary. Vyznáváme, že jsme tyto dary zneužívali a litujeme své
viny.
Dosvědčujeme, že stvořený svět je
Božím dílem a zavazujeme se, že jej budeme chránit, zvelebovat a odpovědně
užívat spolu s ostatními.
Vděčně přijímáme pro sebe a pro druhé
požehnání společenství, sexuality, manželství a rodiny.
Zasazujeme se o práva mužů, žen,
dětí, mládeže, mladých dospělých, starých lidí a lidí postižených, o zlepšení
kvality života a o práva a důstojnost všech lidí.
Jsme přesvědčeni, že všichni lidé
mají právo a povinnost působit pro Boží slávu a pro dobro své a druhých a že
přitom mají být chráněni; že mají právo na vlastnictví jako svěřenství od Boha,
na slušný výdělek a odpovědnou spotřebu; a na odstranění hospodářské a sociální
bídy.
Zavazujeme se k působení pokoje ve
světě, k prosazování spravedlnosti a práva mezi všemi národy a osobní svobody
pro všechny lidi na světě.
Věříme v přítomné a konečné vítězství
Božího slova ve všech lidských záležitostech a ochotně přijímáme své poslání
zvěstovat evangelium ve světě. Amen.
(Zdroj: Řád ECM, Praha
2006)
Žádné komentáře:
Okomentovat